To se máme, že je tady máme. A bereme to jako samozřejmost. Koníček je musí bavit, jinak by při akci nedělali takové psí kousky jako, že lezou na štafle, létají letadlem. Pro potěchu nás všech, pro zachycení událostí, aby po nás, občany Tišic, nezůstala potopa, nýbrž třeba obecní archiv fotografií. A o kom je řeč? Místní, dovolím si říct i obecní FOTOGRAF pan Václav Kváček, který byl u zrodu myšlenky fotit obecní události a zanést je do archivu, a který již předal své pomyslné žezlo-fotoaparát synovi, Pavlu Kváčkovi.
Přinášíme Vám touto cestou malý rozhovor o práci, kde se čas zastavil…
Pavle, vzpomínáš si na svůj první fotoaparát?
Ano, vzpomínám s nostalgií na SMENU M8 klasika kinofilm - ještě ho mám doma.
U toho se snad nedalo nic rozbít. Jednou jsem ho na školním výletě utopil v potoce v Tatrách a tak jsem musel při vysoušení rozebrat i optickou část zavíracím nožem. Stále fotí.
Co nejraději fotografuješ?
Automaticky se mi chce říct, že nádraží, protože se nehýbe, ale to už není původní. Ale rád fotím západy slunce a také zajímavě rostlé stromy. Ale asi je mi to jedno.
Někdy bych chtěl mít tu kliku a vyfotit něco, o co se poperou i profíci a být prostě jediný - připravený a u toho. Třeba jak padá letadlo, hvězda, jak nabourá Topolánek nebo Něco s velkým N, co zaujme. Stejně by mi došla baterka, nenabil se blesk nebo se rozbila karta ve foťáku.
Co kluci, půjdou ve Tvých šlépějích?
Šlépějích? Hlavně "dělám do videa", tohle focení je vlastně takové podobné odvětví, do kterého jsem souběžně přišel ve větším až díky přechodu na digitální techniku a s tím spojené možnosti. Je to hodně o vybavení a to nejde bohužel vyrobit svépomocí.
Co se týká focení - asi ten starší - Michal si k tomu hledá cestu. Není to ten mačkal spouště, ale spíše se snaží přemýšlet a zabývá se tím co fotí a ne tím, že fotí. Co se týká natáčení, tak to dělá jen po domluvě.
Kam nejvýš jsi musel vylézt, abys vyfotil cos chtěl?
Tak nejvýše ve zdejší nížině nad terén, komín ve Spolaně, ale o tom bych se nešířil že? Takže nejnepříjemnější, i když mi výšky v zásadě nevadí, byl stožár světla nad fotbalovým hřištěm v Chrástě, docela se protivně houpe a tenkrát ještě i foukalo. No a potom s panem Vítem v jeho stroji v oblacích. To byl asi ten nejlepší a největší zážitek, i když jsem si ho uvědomil až na zemi, protože při filmování a focení na to není čas.
Pane Kváčku, kdy Vás napadla myšlenka nafotit obecní události?
V roce 1997 rozhodlo obecní zastupitelstvo zakoupit pro tyto účely fotoaparát. Protože jsem to navrhl já, dostal jsem to "za trest" na starost.
Kdo Vás přivedl k fotografování?
Základy mně dal můj otec, ale hlavní příčinou byl můj syn tím, že se narodil. Zakoupil jsem zrcadlovku Flexaret a začal fotit na film – jedenáctkrát syna a jednou nic.
Na kterou fotografii jste nejpyšnější? Máte nějakou oblíbenou?
To už si nepamatuji, patrně to byla některá z těch černobílých, které jsem vyráběl v koupelně na vaně, někdy až do rána. Na těch více oblíbených je zase syn a jsou už časem hodně zažloutlé.
Děkuji za rozhovor.
Staňková Radka